THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Durstovi LIMP BIZKIT už na minulé desce „Results May Vary“ vařili z vyčpělé vody a bez odešlého kytaristy Wese Borlanda předložili materiál, jehož trvanlivost i přes občasné svěží hitové ambice nebyla z největších. Dnes je Borland zpět a albový následovník nazvaný významně „The Unquestionable Truth Pt.1“ nedosahuje kvalit „Results May Vary“ ani z poloviny. Absence původního kytaristy nebyla tedy zřejmě tím pravým důvodem klesající kvality alb LIMP BIZKIT, ale tak, jak je tomu u většiny major firmami uměle vyzdvižených a podporovaných kapel je ten pravý důvod i u „sušenek“ v (pro delší dobu) nedostatečné invenci. O to větší rozčarování přichází, když se Fred Durst v rozhovorech kriticky opírá právě o mamutí vydavatelství a nadnárodní korporace a stěžuje si, kterak tyto molochy posluchačům vnucují nekvalitní zboží.
Co je tedy novinka zač? Jedná se o první díl jakéhosi nepovedeného konceptu kritizujícího „všemocné“ a jejich potlačování možností svobodné volby. Texty na úrovni absoluventů devítileté základní školy mi přijdou jakoby je někdo kapele v křeči nadiktoval 5 minut před příchodem do studia, jako poslední záchranu co určitě „na ty mladý“ zabere, když se to tedy minule nepovedlo (nebo vlastně komerčně povedlo až moc) se sprzněnou vlezlou koververzí klasiků THE WHO „Behind Blue Eyes“, kterou LIMP BIZKIT celou dobu teenagerům prezentovali jako vlastní skladbu. Železo se musí kout dokud je žhavé a oslíkem se třese dokud se udrží na nohou. Hudebně jde znovu o klasický styl LIMP BIZKIT až na to, že veškeré zajímavosti jako byly neotřelé riffy, samplové ozdůbky a povedené zpěvové či hip-hopově frázované linky, které se nacházely v jejich skladbách před 5 lety, dnes zkrátka zmizely. Po zvukové stránce jde o krok vzad k surovější formě začátků kapely. Po stránce skladatelské o dva kroky - není zde totiž jediná skladba, která by něčím zaujala.
LIMP BIZKIT potvrdili pozici skupiny, která se dostala tam, kde před léty byla přesně tím způsobem, který v současnosti kritizuje. Nezáživná a prázdná nahrávka od umělecky mrtvé kapely.
LIMP BIZKIT potvrdili pozici skupiny, která se dostala tam, kde před léty byla přesně tím způsobem, který v současnosti kritizuje. Nezáživná a prázdná nahrávka od umělecky mrtvé kapely.
2 / 10
Fred Durst
- vokál
Wes Borland
- kytara
Sam Rivers
- basová kytara
John Otto
- bicí
1. The Propaganda
2. The Truth
3. The Priest
4. The Key
5. The Channel
6. The Story
7. The Surrender
Gold Cobra (2011)
The Unquestionable Truth Pt.1 (2005)
Results May Vary (2003)
New Old Songs (2001)
Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavored Water (2000)
Significant Other (1999)
Three Dollar Bill Y´All (1997)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Flip / Geffen Records
Stopáž: 29:40
Produkce: Jordan Schur, Fred Durst
Ach jo, kdeže sú časy "Significant Other" alebo "Chocolate Starfish", keď som s radosťou súhlasil s Gabrielom Warriorom Fischerom (predákom mocných CELTIC FROST), ktorý mi o LIMP BIZKIT hovoril ako o svojej obľúbenej kapele, hrajúcej skvelú modernú hudbu.
Nechápem, o čo ide Durstovi a spol. dnes. Vykrádanie starých RAGE AGAINST THE MACHINE s minimom zaujímavých nápadov a s priblblými textami, ktorých tlač v booklete si kapela ani nedokáže profesionálne ustrážiť (kto má byť ten Dime Bag, čo bol zastrelený na pódiu?), ma naozaj nijakým spôsobom nenadchýňa.
Poďme si teda zaspievať spolu s Paľom (Hell)Hammelom: "Keď odchádza kapela, slzy v očiach máš... ".
Pridávam pol boda - predsa len, bol som ich fanúšikom.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.